© 2009 Jana Habustová
     Domů
     Novinky
     Gerrie
     => Rodokmen
     => Prapředci
     => Články
     Šeltie
     Psí rodina
     Fotogalerie
     Návštěvní kniha
     Kde nás najdete
     Kontakt
     Odkazy
     Anketa



Gerrie ze Skalní vyhlídky - Články



 1. července 2009

  Gerriiny dojmy z "Víkendu s šeltičkou"

   19. - 21.6. jsme se s paničkou zúčastnily setkání "Víkend s šeltičkou". Jelikož se paničce pořád nechce nic psát, musím se do toho pustit já. 
   V pátek pršelo a mně se nechtělo ani ven. Ještě k tomu mě panička naložila do toho velkého kovového vozidla, vlak se to, myslím, jmenuje. Neměla jsem z toho velkou radost, asi to na mně bylo vidět, protože mi panička pořád říkala: "Uvidíš, nakonec se ti tam bude líbit." V Tišnově jsme vysedly, setkaly se s kámoškou Sárou a její paničkou, nasedly do jejich vozidla a vyrazily směrem Podmitrov.  Po čtvrt hodince jsme zastavily u nějakého stavení a k mému údivu jsem  spatřila spoustu malých chlupatých stvoření, která štěkala a běhala všude okolo. Vzpomněla jsem si na to, co si prohlížívám v zrcadle..., no to jsem přece já! Tedy někdo jako já! To je spousta šeltií! Panička měla pravdu, tady se mi líbí.
   Ubytovali jsme se na pokoji, strčili ke mně ještě Sáru a Miu a všichni odešli. Slyšela jsem něco o večeři. Potom si mě panička vyzvedla a šly jsme na přednášku o stopách a pachových pracech paní Valové. Já jsem byla už tak vyřízená, že jsem usnula, ale panička asi poslouchala, protože ráno jsme vstaly o půl sedmé (to se asi všichni zbláznili) a vydaly se vyzkoušet můj čenich. Nevím, proč se panička hned přihlásila, když sháněli nějakou hodně žravou šeltii, ale bylo fajn všem ukázat, jak se dá co nejrychleji vyžrat půlmetr čtvereční posypaný točeňákem. Stopy zbožňuju, už nás je učila "teta mama", která má belgičáka a pořád si asi myslí, že jsem taky belgán, protože radí paničce, aby udělala obrovský vyšlapaný kruh a vysypala ho velkými kusy kuřecích srdíček. Bohužel paní Valová poznala, že jsem šeltie a tak nám poradila udělat čtvereček jen malinký s prťavými kousky pamlsků. Škoda, budu se muset víc maskovat. Ještě jsem se k tomu malému čtverečku snažila vrátit druhý den, ale panička mi to už nedovolila. 
   Panička vypadala moc spokojeně, to mě povzbudilo a už jsem byla úplně nedočkavá, co bude dál. Po snídani jsem uviděla něco úžasného. Lidi stavěli moje oblíbené hopsací věci! Panička to nazývá agility. Hned jsem z toho začala být vzrušená a vše jsem netrpělivě pozorovala. Jakmile se na trati objevili první psi, horlivě jsem je povzbuzovala. Když jsem jim ale začala hlasitě radit, jak to mají dělat, začala se panička zlobit. Když těm chudákům ale nikdo neradil, tak jsem je v tom nemohla nechat a na paní jsem se vykašlala, vždyť už to dělám málem rok, tak o tom něco vím, ne?
   Snažila jsem se k nim přiblížit, aby mě slyšeli a byla jsem ráda, že jsem paničce pořídila tu pružnou šňůru, protože teď jsem se na ní mohla houpat sem a tam. Rady byly asi vážně dobré, protože všichni lidé a psi na mě nevěřícně zírali a šuškali si, odkud že ten radící pes pochází.
   A pak přišla řada na mě. Zjistila jsem, že tady budu svůj běh moct ještě zrychlit, protože měli ty skákací věci tak vysoko, že se daly podběhnout! To na cvičáku nemáme. Aby se neřeklo, první jsem přeskočila a druhou podběhla. Asi to bylo tak dobré, že to po mně chtěla panička pořád znova, tak jsem jí udělala radost. K ničemu jinému jsem se ten den nedostala, protože panička nějak nechtěla běhat. Pak už jen stála a stála u první překážky a já jsem na ni křičela, že už chci běžet, ale ona nic, pak se ještě otočila zády, tak jsem si mezitím nedočkavě hopsala tam a zpět a nakonec jsem si dala tunel a pak jsme šly pryč, aniž by si panička zaběhala. Asi byla nemocná nebo co, protože vypadala hrozně vystresovaně a nervózně. Ach jo, ty lidi... Vykládala něco o ..., no pochytila jsem slova "peníze", "čas", "lístky na tramvaj","výcvik", "zbytečně", "deprese", nevím, co tím chtěla říct, ale dívala se na mě nějak moc vyčítavě.
   Dala jsem si oběd a šla si zdřímnout. Mezitím probíhala přednáška paní Svobodové o vystavování šeltií. Panička se naštěstí dala dohromady a šla si se mnou ještě hrát do skupiny lidí a psů, kteří si říkali "ti, co chtějí dělat zkoušku". Byla jsem už docela utahaná a tak, když paní řekla "k noze", hodně mě to rozladilo. Skočila jsem metr a půl od ní a křičela, že cvičit nebudu, že si chci jen hrát a že už toho mám prostě dneska dost. Křičela jsem dlouho, až se mi zdálo, že paničce nějak není dobře a taky už toho má dneska plné zuby. Dosáhla jsem svého, už po mně naštěstí nic nechtěla.
   Po večeři jsme si vyslechly krásnou přednášku o canisterapii od paní Vávrové, myslím, že o tom panička dřív hodně mluvila, ale po dnešku mi přišlo, že už to se mnou zkoušet nechce. A to jsem taková klidná a rozvážná šeltie.
Druhý den mi už bylo líp, protože jsem se mohla konečně proběhnout po lese a panička vypadala také živěji. Šla jsem s ní tedy ještě jednou zkusit agility, třeba dneska bude běhat. Panička přesvědčila ty lidi, aby se se mnou mohla ještě proběhnout a tak jsme vyrazily. Nějak se ale v půlce zasekla a dál už to nešlo, i když jsem se ji snažila vést co nejjednodušší cestou. Potom ta cizí paní postavila pro paničku něco lehčího a ptala se (to jsem nepochopila), jestli už jsem někdy dostala přes tlamu. Vypadalo to, jako by na mě něco hrály. Mávaly mým plyšovým hadem a tvářily se vesele, ale já jsem cítila, že moc veselé nejsou. Chtěla jsem být co nejrychlejší, abych se konečně zavděčila, tak jsem rozrazila všechny tři skočky a skončila v tunelu. Panička se ale zase zasekla, takže jsem to musela běžet znovu, zkusila jsem to podběhnout, ale zase se jí něco nezdálo. Tak jsme si pak alespoň daly konečnou sekvenci a šly se sbalit. Fakt nuda. Alespoň jsem zase povzbuzovala, to mě vážně baví.
   Po obědě jsme vyrazily k domovu, byla to dlouhá cesta a když jsme konečně dorazily, usnula jsem jak zabitá. Zdálo se mi o všech těch malých hbitých chlupatých psech, točeňáku, skočkách, ...a paničce, která mi slíbila, že příští rok pojedeme zase.

FOTKY Z VÍKENDU S ŠELTIČKOU



 15. května 2008

  Seminář pozitivního tréninku s Helenou Potfajovou v Olomouci


   Po neustálém nátlaku ze strany ostatních kynologicky laděných členů rodiny jsem se rozhodla krátce poreferovat o proběhlém semináři.
   Seminář se odehrál ve dnech 10. a 11. května na cvičišti olomouckého Kirican klubu. Jednalo se o metodu pozitivní výchovy a výcviku psa. Jelikož jsme byly přesvědčovány, že nejlepších výsledků lze dosáhnout aplikací od štěněte, vydaly jsme se s Gerrie vyzkoušet alespoň sobotní, více teoretickou část, nedělních praktických ukázek jsme se již neúčastnily z důvodu únavy materiálu, ehm, tedy štěněte a nakonec i mě.
   Sobotní lekce byla minimálně časově velmi výživná, probíhala od 10h do 18h. Jak jsem již zmínila, jednalo se hlavně o teorii, takže malá Gerrie poprve ochutnala slasti samoty - strávila půl dne zavřená v zapůjčeném domečku. Samozřejmě se s tím nehodlala smířit a většinu doby, mezi méně či více úspěšnými pokusy o útěk, proplakala. Útěchou jí byl hlavně stejně velký tibetský španěl, se kterým se ve volných chvilkách pořádně vyřádila.
   Dopoledne jsme všichni poslouchali přednášku lektorky Heleny Potfajové (členka repre týmu agility SR) o pozitivním tréninku psa, zkráceně se jedná o to, že pes musí být svým pánem stále pozitivně motivován, nikdy (pokud možno) trestán, v případě prohřešku naveden pozitivně na správnou cestu. K motivaci slouží převážně pamlsek (veklá spousta pamlsků), hra pouze k utužení dobrého vztahu mezi pánem a psem.
   Pak nám byl vysvětlen základní princip práce s klikrem. Po obědě jsme se na nějakou dobu stali psy my pánečci a navzájem jsme se zkoušeli vychovávat klikrem. To byla opravdu nejhumornější část odpoledne. Po některých poněkud rozpačitých výkonech jsme se shodli, že naši psi musejí být géniové, že tohle zvládnou. Opravdu to není žádná legrace. 
   Později odpoledne jsme se vrhli na praktická cvičení, konečně jsou mohla vyprostit nejmladšího a nejnešťastnějšího účastníka z domečku a vrhnout se na praxi. Šeltie se v ní nezapřela a velice vnímavě odpovídala na veškeré mé snažení.
   Vydržely jsme až do konce a mohu snad říct, že seminář jsme absolvovaly úspěšně. Přínosem pro nás bylo hlavně setkaní s tolika psy naráz, Gerrie byla nejdřív ostýchavá, pak ale začala se smečkou více komunikovat, samozřejmě přednáška o pozitivním tréninku a v neposlední řadě praxe v práci s klikrem.
   Doufáme, že brzy budeme moci navštívit podobou akci v našem okolí.


14. května 2008

  Gerriin příchod


   Na podzim 2007 jsem se odstěhovala do vlastního bytu a omezila tak kontakt s tehdy ročním Lokem a 13-ti letým Benžim, belgickými ovčáky, se kterými jsem žila v domě mé mamky. Najednou mi ta psí nepřítomnost začala velmi vadit. Bylo mi jasné, že belgičáka si do bytu pořídit nemohu, začala jsem se tedy pídit po plemenu, které by lépe vyhovovalo mým možnostem.
   Jako prvního jsem vyřadila mého oblíbeného bernského salašnického psa. Pak jsem si vzpomněla na milého sebevědomého přerostlého bezpapírového šelťáka Balíka, který bydlí s Arwayovým skorobratrem Brutem. Připadal mi jako takový zmenšený belgičan. Ano. Takového pejska chci. No jo, jenže ne bezpapírového a ne bojácného, jak se o šeltiích tvrdí. Jak tedy vybrat vyrovnané zdravé štěně? Rozjela jsem pátrací akci.
   Po dotazu na fóru o šeltiích se mi ozvala paní Kalendová z chovatelské stanice ze Skalní vyhlídky a nabídla mi pomoc s výběrem rodičů štěňátka. Tímto bych jí ještě jednou velmi ráda poděkovala za její ochotu, obětavost a dobré rady, těžko bych se sama v chovu šeltií zorientovala! Zrovna měla také nakrytou fenu, ovšem všechna štěňátka byla předběžně zadaná.
   Mé hledání nebylo příliš úspěšné, stále jsem měla k určitým vrhům nějaké výhrady. Štěstí stálo ale na mé straně, po velice aktivní korespondenci s paní Kalendovou jsme se dohodly, že mi dá přednost a štěňátko si od ní můžu vzít! Čekal mě měsíc nekonečného čekání na narození vysněného zlatého kluka.
   27. 2. 2008 se v chovné stanici ze Skalní vyhlídky narodily čtyři zlaté fenky. Stačily mi dva dny, než jsem přehodnotila své pevné rozhodnutí pořídit si pejska.
   Za měsíc po narození jsem se i s mámou jela podívat do Vestce na čtyři malé holčičky, Gerrie, Gimmi, Gisellu a Goldie. Byly všechny překrásné, ale nesměla jsem se nechat zviklat roztomilými čumáčky a pozornost jsem věnovala hlavně povaze. Jelikož jsem v tomto velice nezkušená, dávala jsem na rady chovatelky, nejlépe se jevila fenka s velkým přetrženým límcem a bílýma předníma nohama. Netrvalo dlouho a stala se mou favoritkou, tiše jsem doufala, že se mi podaří ji dostat. Takže mne čekaly další 3 týdny nejistoty a další čilá korespondence s paní Kalendovou, než se fenky více projevily a bylo rozhodnuto, která půjde ke komu. 
   Nakonec se podařilo a bělonohá Gerrie mohla jít ke mně! S přítelem jsme v osmém týdnu věku štěňátek jeli vlakem pro malé chlupaté klubíčko. To bylo radosti! Aby nebylo vše tak jednoduché, České dráhy nám "zpříjemnily" cestu výlukou, malá Gerrie se v autobuse poblinkala a ujel nám spoj z Pardubic. Pak už šlo ale vše hladce a brzy jsme mohli miminku předvést jeho nový domov. Brzy u nás byla jako doma, vůbec neplakala a velmi rychle si zvykla na svou novou smečku.
   V tomto okamžiku je malé Gerrie 11 týdnů a je to šikovné zlatíčko, prozatím se jeví jako vyrovnaná povaha. Jak příběh bude pokračovat dál, můžete sledovat na našich stránkách...


Již 41446 visitors (99872 hits) na této stránce


Gerrie je na YouTube!

Loading...


© 2009 Jana Habustová This website was created for free with Own-Free-Website.com. Would you also like to have your own website?
Sign up for free